Toulky po Jižní Americe

(10.9.2015)

Dnešní den proběhl ve stínu plánování a zařizování další cesty; úspěšně jsme si půjčili auto (cena díky pojištění narostla téměř na dvojnásobek původně plánované částky), nakonec to nebyla Dacia ale Ford Ecosport (alias Kuga) s automatickou převodovkou. Přes mizerný internet jsme zakoupili i letenky na další cestování, a tím si upřesnili itinerář (ano, s Pavlem se podíváme i na Amazonku). A v neposlední řadě jsme si vyzkoušeli jízdu po Riu ve špičce a následně dorazili až do Paraty, hodně profláklého historického města na pobřeží Atlantiku, cca 200km jižně od Ria. Rychlá večerní procházka a porada nad lahví Malbecu vyústila v rozhodnutí, že tu ještě jeden den zůstaneme a zítra si dáme trek okolním pralesem; auto přijde na řadu zas až v pátek.

Cestou jsme navštívili místní inkarnaci McDonalds, nakoupili vodu a instnantní polévky v hodně podezřelém krámu a projížděli moc hezkou krajinou, po pobřeží se spoustou ostrovů, zátok, hor a údolí. V jednom z nich se schovávala i atomová elektrárna, takže Pavlovo srdce exjaderáka zaplesalo. No na konci dne jsme byli tak vyřízení, že i dosud poslední abstinující člen naší výpravy to nevydržel a musel si přihnout. Tak uvidíme co zítra, doufám že deštný prales tentokrát nedostojí svému jménu a počasí nám bude přát konečně o trochu víc...

(12.9.2015)

Dnes jsme si museli trochu přivstat, protože jsme měli v plánu více než 700km dlouhý přesun autem na jih, k nejstaršímu městu v Brazílii - Paranaguá. Resp. jelikož jsme přímo tam nesehnali ubytování, tak nedalekému takypřístavu - městečku Antonina. Naší bytné v Paraty se trochu zježily vlasy, ale řekli jsme si - "holt ženská", a v devět dle plánu vyrazili na jih.

Cesta byla něco, co by se asi nejlépe dalo popsat spojením "střídavě oblačno". Nejprve cesta po pobřeží s úžasnými výhledy na zátoky a maličké ostrůvky, následně stoupání skoro o 1000m přes horské pásmo lemující pobřeží mezi vrcholy zahalené do mraků, a pak putování malebnými zákoutími krajem chovatelů dobytka. Dokonce jsme ochutnali i stravu místních řidičů kamiónů, ačkoli jsme zbaběle volili jediné jakžtakž známé pojmenování (kuskus). To vše ale skončilo na příjezdu k Sao Paulu, kde sice vedla rychlostní silnice kvalitou blížící se naší D1, ale cesta přes město byla beznadějně ucpaná a pro našince (a Google navigaci) naprosto zmatečná. Googlem doporučená zkratka nás zavedla hluboko mezi favely, na(ne)štěstí s náma jelo půl Sao Paula, takže bezpečnostní riziko bylo minimální - zato Petr si donasyta užil brazilského stylu řízení (který silně připomíná ten pařížský...).

Po skoro třech hodinách jsme se konečně dostali skrz Sao Paulo na výpadovku směr Paranaguá, a mohli se pro změnu kochat zoufalými výrazy řidičů v protisměru. No jelikož byly čtyři odpoledne a nás ještě čekalo víc jak 400km, raději jsme šlápli na plyn a šupajdili dál.

To už se pomalu stmívalo, začalo vydatně pršet a vůbec jsme si cestu užívali, takže závěrečných pár kilometrů jsme už nedočkavě vyhlíželi konec. Předtím ještě musel Pavel osvědčit dobrý postřeh a hbité ruce při sjezdu serpentinami do Antoniny, ale nakonec jsme zdárně dorazili do poussada Porto Felix, kde strávíme následující dvě noci. Lednice plná studeného piva byla příjemnou tečkou za tímto hektickým dnem.

(13.9.2015)

Plán na dnešní den počítal s návštěvou ostrova Ilha do Mel, který nám doporučil Michalíkovic bratranec Filip. Nicméně po ranní kontrole trasy jsme se zhrozili, protože z plánovaného pohodového 30km výletu se stalo skoro 80km a dvě hodiny cesty v jednom směru. Pod dojmem včerejšího dne stráveného v autě jsme trochu zaváhali, ale nakonec zvítězila zvědavost a vyrazili jsme. A udělali jsme rozhodně dobře, protože cesta se nakonec ukázala jako pohodová a návštěva ostrova určitě stála za to!

Výchozím místem pro návštěvu ostrova je městečko Pontal do Sul, položené na samém konci výběžku pevniny. Tam jsme si za 30 relálů/osobu koupili zpáteční lístek na lodní přepravu na ostrov, a než přišel čas odjezdu, stihli vypít ještě jednu Antarcticu. Loď jezdí každé půl hodiny, takže to bylo jen tak tak.

Dopoledne bylo moře trochu zvlněné, a to i přesto že záliv je chráněn řetězem útesů a vlastním ostrovem Ilha do Mel. No naštěstí nikdo z nás mořskou nemocí netrpí, takže hned po vylodění jsme vyrazili po pláži na cca 4km vzdálenou portugalskou pevnost z 18. století. Po cestě se vyskytla spousta příležitostí k focení, zejména místní maják máme nafocený snad ze všech stran - alei na místní faunu a flóru jsme si našli čas. Nenápadně zvednuvšího přílivu si nikdo z nás nevšímal, teda až do doby než jsme dorazili na nejužší místo ostrova a měli přejít po pláži k pevnosti. Pláž nepláž, čekal nás solidní útes omývaný příbojem, takže jsme zvolili (poměrem hlasů 2:1) cestu pralesem přes hřeben.

Po několika metrech jsem si vzpoměl na americké vojáky na Nové Guinei - liány zachytávaly nohy, nepoddajné stonky nešly přetrhnout a zetlelé větve měly nechutný zvyk zlomit se zrovna ve chvíli, kdy se jich člověk potřeboval nejvíc chytit. Mačetu jsme navíc přes velkohubá prohlášení nekoupili ani v Riu ani v Paraty, tak jsme si museli vystačit se šikovností. Po třičtvrtěhodině trápení jsme nakonec dorazili na dlážděnou cestu, která nás dovedla až k pevnosti. Tam už nás čekal ochotný průvodce Miguel, který nám celou pevnost ukázal a popsal i nejvýznamnější bitvu, kdy pevnost zaútočila na anglického korzára a tři jím ukořistěné lodě, a dvě z nich potopila.

Prohlíželi jsme, dali jsme si svačinku a další pivko, a příliv mezitím utěšeně stoupal. Když nastal čas odchodu, po pláži to bylo naprosto nemyslitelné i kdybychom chtěli plavat a přes prales zpátky se nám už nikomu nechtělo. Naštěstí nám Miguel pomohl a jeden z místních nás vzal na člun a odvezl nás zpět do přístavu. Sice to chvílema vypadalo že se převrhneme, ale měl to zřejmě pod kontrolou a tak jsme s trochou brodění v pohodě dorazili na výchozí místo. Chvíli jsme ještě zvažovali výlet na maják, ale přednost dostala místní curascaria a propečený argentinský steak.

Návrat pak proběhl bez dalších příhod, i přesto že jsme ještě vyrazili (autem) na noční prohlídku histrického centra Antoniny. Zítra pak dáme vale pobřeží Atlantiku a vyrážíme do vnitrozemí; náš cíl: Iguazu a jeho světoznámé vodopády.

(13.9.2015)

Ještě v Česku jsme si zamluvili ubytování na dvě noci v Riu, abychom nemuseli v noci po příletu řešit kam složit hlavu. Další ubytování řešíme operativně za hojné pomoci serveru booking.com. V zásadě jde vybrat z několika druhů ubytování - od obligátních hotelů či hostelů, přes Casa (ubytování v soukromí přímo u majitele) až po námi nejvíce využívané poussady, maličké samostatné chatky či "byty". Vzhledem k tomu že není turistická sezóna, není problém sehnat ubytování den či dva předem. Oblíbený postup je takový, že zadáme do booking.com cílovou destinaci, seřadíme dle ceny od nejnižšího a poté procházíme jednotlivé možnosti; výsledné ubytování pak vybíráme jednak podle vzdálenosti od cíle naší cesty, ale hodně bereme do úvahy také hodnocení a komentáře hostů na bookingu (cokoli nad 8 je v pohodě).

Takto se nám zatím vždy podařilo sehnat slušné ubytování ve trojlůžkovém pokoji s vlastní koupelnou a snídaní za cenu kolem 50 reálů na osobu a noc (cca 300Kč). Jediné na co se zatím dá stěžovat je mizerná kvalita wi-fi potažmo připojení k internetu, a to bez rozdílu lokace. Přesto se Pavlovi podařilo stáhnout cca 500MB aktualizací, čímž připravil půlku obyvatel Brazílie na měsíc o internet ;).

(14.9.2015)

Včerejší den jsme strávili více než 700km dlouhým přesunem z pobřeží Atlantiku hluboko do vnitrozemí, až na trojmezí mezi Brazílií, Argentinou a Paraguayí ve Foz de Iguazu. Naším cílem byly proslulé vodopády na řece Iguazu, které jsou měřeno průtokem vody největší na světě. Cesta proběhla bez zvláštních příhod, a jelikož byla neděle a nejeli jsme přes žádné větší město typu Sao Paulo, i doprava byla mírná a našeho cíle - poussady Naipi ve Foz de Iguazu jsme dosáhli ještě za světla.

Po nutné regeneraci místním ležákem jsme se dohodli, že pondělí věnujeme prohlídce vodopádů, pokud možno z obou stran - jak brazilské, tak argentinské. Začali jsme brazilskou stranou, ke které to máme přeci jen blíže; od našeho ubytování je to autem necelou čtvrthodinu. Vstup do parku jde (na rozdíl od argentinské strany) bezproblémově zaplatit kartou či dolary, a cizince vyjde cca na 50 reálů (+ parkování). Od parkoviště pak každou čtvrthodinu jezdí autobus, který nás odvezl přes několik zastávek s volitelnými dalšími okruhy (výlet lodí, projížďka elektromobilem atd., vše placeno extra) až na hlavní atrakci - cca tříkilometrovou procházku podél řeky až do "Ďáblovy tlamy", největšího z několika desítek větších či menších vodopádů v okolí. Množství turistů bylo celkem únosné a vody ve vodopádech opravdu hodně - další z výhod zvoleného termínu mimo sezónu. Navíc první den pobytu máme opravdu hezky, obloha je bez mráčku a teplota tak akorát, aby sprška vody z vodopádů byla příjemně osvěžující; u vstupu se nám pokoušeli vnutit pláštěnky, ale dá se to v pohodě zvládnout i bez nich. Foťáky samozřejmě nezahálejí, a pod Ďáblovou tlamou jsem důkladně prověřil i "splash proofness" Olympusí M5ky. Po zhruba hodině jsme dorazili na konec stezky, kde je restaurace, spousta nosálů loudících z turistů kus žvance a hlavně zastávka autobusu, který nás odvezl zpět k parkovišti (btw. fronta na výtah na panoramatickou vyhlídku se nevyplatí čekat, stačí vyšlapat pár schodů a dostanete se tam taky).

Jelikož nám celkem vyhládlo, dalším bodem programu je otestování churrascarie, aneb sněz masa, co se do tebe vejde. Pokud jste někdy byli v Ambiente Brasilero v Praze, tak místní churrascarie jsou její předlohou. Při vstupu si vyberete, zda chcete jen jídlo z bufetu nebo i maso z rožňů a pak nastává obžerství. V téhle konkrétní churrascarii v centru Foz de Iguazu byl výběr jak v bufetu, tak rožněného masa poněkud chudší než ve zmiňovaném Ambiente, ale zase cena byla poloviční. No zbodli jsme co se dalo a po hodině se vykulili zpátky do auta s jasným úkolem - prohlédnout si i argentinskou stranu vodopádů.

Přejezd hranic byl navzdory našim obavám (máme auto z půjčovny) vcelku v pohodě a kontrola zabrala tak 10 minut včetně čekání ve frontě. Cesta k vodopádům není bůhvíjak dobře značená, ale pomohl strýček Google a jeho mapy, takže jsme to našli bez problémů. Vstupná (260 pesos na osobu) jde ale zaplatit pouze v hotovosti v místní měně, kterou nám ochotně za dolary vyměnila (určitě na vlastní triko, mimo své oficiální povinnosti) paní v kukani kontrolující přijíždějící auta. Na argentinské straně parku nejezdí autobusy, ale "ekovláček" (no co je na něm eko nevím, protože jezdí klasicky na naftu); jezdí co půl hodiny a vleče se jak šnek. Přesto nás nakonec dopravil na výchozí bod ke stezce do Ďáblovy tlamy.

Ta měří něco přes kilometr (zpátky se jde po stejné cestě) a na rozdíl od brazilské strany vede po horní straně vodopádů po pylonech nad řekou. Máme tak možnost pozorovat místní "potěr", aneb potvoru podobnu sumci a zvící půldruhého metru, a kochat se pohledem na tok řeky Iguazu s řetězci ostrovů a ostrůvků. To vše je ale zatlačeno do pozadí pohledem který se otevře na konci stezky vedoucí na horní stranu Ďáblovy tlamy - tisíce hektolitrů vody vrhající se každou sekundu do bezedné propasti pod námi, vodní tříšť stříkající všude kolem a neskutečný hukot - opravdu podívaná hodná svého jména! No vynadívali jsme se dosytosti, samozřejmě se vyfotili s vlajkou WebAPI a pak hurá zpátky - jednak nás už trochu tlačil čas (park, resp. jeho vyhlídkové okruhy zavírá v šest), ale hlavně nás čekal ještě jeden důležitý úkol, a to odlovit geocache v Argentině (moji první na jižní polokouli). Po přesunu vláčkem na prostřední stanici jsme měli na výběr ze dvou dalších okruhů - spodní okruh by nás nejspíš zavedl na úpatí menších vodopádů, no díky umístění cache jsme zvolili horní okruh, který vedl po horní straně terénního zlomu a odkud jsme měli výhled na nespočet menších či větších vodopádů směrem k Ďáblově tlamě. Zapadající slunce celou krajinu zajímavě nasvítilo, ale časová tíseň (a vybitá baterka) nedovolia větší fotografické experimenty. Cache jsme nakonec odlovili, sice jinou než jsme původně chtěli ale i tak se to počítá. Návrat na parkoviště jsme pak už zvládli po svých a i cesta zpátky do Brazílie proběhla hladce.

Pokud mám porovnat brazilskou a argentinskou stranu vodopádů, tak ta argentinská nabízí bezprostřednější zážitek (a to jsme ještě nestihli ten spodní okruh), zatímco z brazilské strany je možné shlédnout vodopády jako celek. Brazilská strana je také více orientovaná na turistické atrakce, ale suma sumárum rozhodně stojí za to vidět obojí.

Večer jsme ještě vyrazili do města trochu poznat noční život, a našli nového favorita mezi caipirinhami (podávaného v litr a půl velkém džbánu). No jelikož nás zítra čeká dlouhý výlet, moc jsme to neprotahovali a po druhém džbánku zamířili zpět do naší poussady.

(15.9.2015)

Oproti včerejšku, který jsme strávili téměř na jednom místě, jsme na dnešek měli opět naplánovaný dlouhý trip autem - konkrétně hluboko do Argentiny podél toku řeky Paraná, za pozůstatky křesťanských misií ze 17. století. Návrat jsme pak měli naplánován po druhém břehu řeky, který patří Paraguayi. Jako hlavní cíl jsme si vybrali misii San Ignácio de Miní, která je největší dochovanou (no jakž takž) misií a je zapsaná na seznamu světového dědictví Unesco.

Cestu do Argentiny jsme měli vyzkoušenou už ze včerejška, žádné překvapení se tedy nekonalo. Nicméně kvůli placení cest (nakonec minimum, cca 12 pesos za celou cestu, tj. necelých 30Kč) a vstupnému (to už bylo víc - 150 pesos na hlavu) jsme se pokoušeli sehnat směnárnu nebo bankomat. V Porto de Iguazu jsme neuspěli, jediná banka byla zoufale přeplněná, tak jsme nakonec navštívili opět vstup do parku Iguazu a tentokrát využili tamní bankomat. Pak už nic nebránilo cestě na jih.

Silnice v Argentině (teda aspoň ty po nichž jsme jeli my) jsou celkem kvalitní a provoz po nich minimální, takže až na pár kamiónů nám cesta pěkně utíkala a po necelých třech hodinách jsme zastavili u trosek misie v San Ignácio. Před vlastním areálem misie je malé muzeum, které shrnuje historii, fungování a význam misií pro místní kulturu (kupodivu většina textů je i v angličtině, takže jsme si početli i my) a obsahuje i několik exponátů dokreslujících atmosféru života v misii. Hned za muzeem je vlastní areál misie, který je překvapivě rozsáhlý - skromným odhadem tak 1x1 km. Uprostřed areálu je "plaza", velké čtvercovité náměstí které bylo centrem života celé misie. Na severním konci jsou částečně dochované zbytky chrámu, a kolem jsou pozůstatky dílen, obytných prostor a dalších staveb. Celá misie v dobách svého rozkvětu dokázala uživit přes 4000 lidí, a ještě vyvážet přebytek produktů do zámoří.

Po prohlídce areálu misie jsme v přilehlých stáncích zakoupili pár suvenýrů, a hurá do Paraguaye. Po cca 60km jsme dorazili k hraničním městům Possadas/Encarción, mezi nimiž vede dlouhý most přes Paraná. Přechod hranice byl celkem triviální, zvlášť na straně Paraguaye, kde si - stejně jako na brazilských hranicích - celníci spíš hledí toho, aby se moc nenamohli; a ani jsme nedostali razítko, takže se musíme spokojit se čtyřmi argentinskými.

V Paraguayi bylo hned vidět, že země je o poznání chudší než zbylé dvě; přesto silnice byly opět v celkem dobrém stavu, jen řidiči o poznání divočejší. Kromě toho jezdilo až neskutečně motorek, přičemž některá měla přední, některá jen zadní a některá dokonce žádné světlo - s přibývajícím soumrakem celkem prekérka. No přes tyto drobné komplikace jsme zvládli odlovit ještě jednu cache (takže už máme odlovenu aspoň jednu v každé zemi, kterou jsme navštívili!) a dokonce projet i dvě mýtné brány bez jediného místního guaraní v kapse (jen hotovost, ale "ukecali" jsme to na brazilské reály).

Ještě jedna zajímavost - za plnou nádrž jsme platili cca 185 tisíc místních guaraní, naštěstí to šlo zatáhnout kartou. Zbytek cesty už proběhl bez zvláštních příhod a i přejezd brazilské hranice byl bez problémů. Těsně před naší poussadou jsme pak završili více než 500km dlouhý okruh přes tři země.

(16.-23.9.2015)

Následné dny byly poměrně dost hektické a protknuté spoustou zážitků, takže se je pokusím zrekonstruovat jen z těch několika málo poznámek napsaných na ubrouscích, pivních táccích a palmových listech. Bude to trochu útržkovité, ale pomůže mi to osvěžit paměť v dobách, kdy už budu starý kmet...

Středa

- rozhodujeme se nechat si auto o den déle, aby měl Petr lepší cestu na letiště a my se mohli ještě někam podívat. První ranní povinností je tedy cesta do Hertzu na letiště

- po úspěšném prodloužení volíme dnešní cíl - přehradu Itaipu, která zásobuje elektřinou cca 17% Brazílie a téměř celou Paraguay.

- hráz Itaipu ani elektrárnu neuvidíme, místní stávkují

- volíme náhradní cíl, turistické letovisko Alvorada de Itaipu na břehu přehrady

- letovisko je přísně stráženo policistou, ale jinak je naprosto liduprázdné - takže si projdeme navezenou písečnou pláž a vylezeme na zrezlou vyhlídkovou věž a místo oběda v místní opuštěné restauraci jedeme zpátky do Fozu na oběd v Capitao baru

- večer prozíravě necháváme auto u poussady a zkoušíme místní MHD, naštěstí nám poradí ochotná slečna a doporučí nám i příjemný bar Rafain v centru (hned vedle Capitao) se džbánem caipirinhy za 28 reálů. Poslední bus nám tímpádem ujede a vracíme se taxíkem, a i zbytek cesty byl zajímavý ;)

Čtvrtek

- Pavel veze v pět ráno Petra na letiště, já díky včerejší rozlučce nad caipirinhou spím jak zabitý. Petr naštěstí dorazí v pořádku i přes tip-top přestup v Madridu

- druhý pokus o Itaipu, opět neúspěšný - stávka trvá

- vracíme s Pavlem auto na letišti a přesouváme se busem do centra do oblíbenéo Capitao baru, kde si dáváme oběd a nějaké to pivko.

- vedle v Rafainu mají happy hours akci a caipirinhu za 6,50. To si nesmíme nechat ujít!

- po cestě zpátky (tentokrát autobusem) ještě narazíme na místní cahacerii, ale ochutnáváme jen dva vzorky, protože jsme zodpovědní

Pátek

- ranní přesun do Manausu via Sao Paulo, odlétáme v 6:40 takže si dvakrát u recepčního pojišťujeme, že nám zavolá taxi na 5:15

- bránu nám sice otevřel, takže nemusíme s bágly přelézat, ale je půl šesté a taxík nikde. Klušeme proto i s bágly cca kilometr na hlavní silnici v očekávání, že si něco stopnem

- po taxíku nikde ani stopy, naštěstí nás (zadarmo!) sveze ochotná slečna, která s námi letí až do Sao Paula

- v Manausu na letišti nás odchytil chlap z Amazonas Backpacking, odvezl nás do hotelu a pak nám prodal výlet do džungle za 150 na den; sice jsme měli jiný plán, ale nakonec jsme to vzali hned na pět nocí, odjezd zítra. Ještě rychlá prohlídka Manausu, odlovení cache a přesun do výborného hotelu Inn Flat Business

Sobota

- naše výprava ve složení brazilský průvodce Max, španělská ztřeštěnkyně Laura, Pavel a já vyráží v devět ráno ze sídla společnosti Amazonas Backpacking

- první na programu je ranní projížďka lodí po Rio Negro na soutok s Rio Amazonas, a pozorování fascinujícího zlomu obou řek, kde je cca po 40 km oddělená černá a hnědá voda vedle sebe

- poté přesun autem a následně i lodí do džungle k domu Maxových rodičů

- večerní výlet kánoí stlučenou z prken (to opravdu pluje??), zahlídli jsme i něco jako rudou pandu (Laura, bioložka, podotkne že ty tady přeci nežijí), něco jako rybáka a pár papoušků. Prodíráme se houštinami stromů rostoucích přímo z vody a dostáváme první ochutnávku moskytů.

- po večeři následuje kurz portugalštiny (aneb mluví celá rodina) s caipirinhou v ruce a spaní v hamace

Neděle

- ráno si půjčujeme od pána domu pruty a jdeme zkusit štěstí. Po chvíli laborování s multiplikátorem to s Pavlem rutinně zvládáme a mě se málem podaří ulovit místní obdobu štiky, zvící půl metru. Naneštěstí těsně před molem vyskočila a my jsme všem pro legraci...

- následuje "procházka" džunglí. Max se vytahuje před Laurou, takže nakonec téměř bez vody bloudíme víc jak 5,5 hodiny včetně přeplavání značně zarybněného (či zakajmanovaného, ale to jsme nezkoumali) ramene řeky. Max posléze zjišťuje že jsme úplně jinde, naštěstí má poblíž známého a ten nás po půlhodině cesty lodí dopraví zpět.

- "osvěženi" balíme nejnutnější do malého batůžku a následuje dvouhodinový přesun rozvrzanou kánoí (toutéž co včera, tentokrát ale s motorem ze sekačky) na místo "kempu" do džungle. Kánoe má více než pěticentimetrovou rezervu v ponoru a teče do ní jen litr za minutu, takže se nemáme čeho bát...

- Max zapoměl baterku, moskytiéry i zápalky, takže trocha improvizace. Nakonec s Pavlem spíme na zemi na matraci z palmového listí pod našimi moskytiérami, pro zapálení ohně použijeme moje Zippo a večeříme v 11 večer dovezené ryby upečené na ohni

Pondělí

- Max zapoměl i hrnky, takže jsme bez snídaně

- jedeme chytat piraně, "nenechte sníst návnadu velkou rybu" zní Maxova rada. Opoměl se zmínit že i ty malé mají zuby jak pilku na maso, takže po půl hodině je skóre 1:4 v neprospěch piraní. Čestný úspěch domácích zaznamenala 15cm mrcha na mém prostředníčku, na oplátku jsem si jí dal k obědu.

- po snídaňoobědě ve dvě se jedeme "koupat", až na lodi se Max zmíní že pak jedeme pozorovat delfíny, takže nikdo nemáme foťák (Lauru nepočítám, ta to drží jak prase kost). Delfíni mají zvlášť rozvernou náladu, takže se promenují kolem cca 15m od lodi. My s Pavlem si s nimi hrajeme na babu, Laura nic nevyfotí protože "se hýbou moc rychle"

- večer lovení spících ryb harpunou (Max ji zapoměl, takže si ji musel půjčit), na pátý pokus trefím spící čudlu i já a posléze i Pavel. Mezitím nás napadl bambilión moskytů a ani tričko s logem INETu s lebkou mě neuchránilo - záda mám jeden štípanec

- Max konečně sehnal moskytiéry. Pro mě s Pavlem vysloužilé veterány z války s více děrami než Bismarck na konci kariéry, navíc hamaky visí šejdrem. Kéž bychom zůstali spát na zemi

- oops, místní voda zapůsobila (nebo možná antibiotika která jsem si vzal jako prevenci zánětu po piranha bite), a ve dvě v noci musím ven do džungle tak naléhavě, že nemůžu najít cestu zpět. Po pár horkých chvilkách najdu svůj svítící batoh a vděčně uléhám do šišaté hamaky.

Úterý

- Max si konečně půjčil i hrnky z brazilian nut (zvenku skoro kokos), takže máme na snídani kafe a sušenky (já) a ryby ze včerejška (zbytek).Po třetím hrnku kafe jde nálada notně nahoru.

- jedeme k místním domorodcům na ukázku života v džungli (a hlavně nákup suvenýrů - Max má provizi), po cestě zpátky koupání v pořád neskutečně teplé Yuma river

- po obědě (já jen rýži, ostatní i rybu) vyrážíme opět na delfíny, tentokrát i s foťáky. S Pavlem uděláme pár hezkých fotek, pro Lauru jsou pořád moc rychlí

- následné intermezzo s čekáním na tmu uprostřed hromady moskytů Max ledabyle přejde konstatováním, že "fouká vítr"

- jdeme lovit kajmany. U druhého pokusu (první utekl moc brzo) Max zjišťuje že zapoměl smyčku, takže se jí jal (půjčeným Pavlovým nožem) vyrábět. Zbytek osádky trpí nálety divizí moskytů

- smyčka je vyrobena ale kajmani utekli, takže lov kajmanů přechází v harpunování spících ryb. Po jednom úspěchu (a tisíci bodanců na zádech a rukou zbytku posádky) Max konstatuje, že mu dochází baterie ve svítilně a že tedy jdeme lovit kajmany.

- i na kajmany je baterie moc slabá, jedeme koupit novou

- na protějším břehu je kajmaní ráj, jdeme zkusit štěstí. První (cca třímetrový) kajman odlovený z lodi se (naštěstí) vysmekne (co by udělal s naší vratkou kocábkou na kousku lana bych vidět nechtěl), takže Max vyráží na břeh. Tam se mu s přispěním Pavla podaří odchytit a svázat menšího (cca 1,5m) kajmana, kterého si jdeme prohlídnout zpět do "obchodu"

- všichni se plácáme po ramenou nad úspěšným lovem a jdem si dát na oslavu pivo. Kajman si to moc neužívá, ale nakonec je i on vypuštěn zpátky do vody a může si jít lehnout. A my nakonec taky

Středa

- v pět vstáváme a balíme tábor, načež si Pavel užije hodinu a půl trvající cestu v těsném obětí s Laurou. Občas se přes ně převalí vlna, ale voda je teplá

- dojíždíme k Maxově domu, dostaneme snídani a narychlo balíme. Následuje přesun lodí, autem, lodí a taxíkem zpět do centra Manausu

- před kanclem Amazon Backpacking potkáváme párek Rakušanů, pokud jedou zítra do džungle s Maxem tak jim držím palce

- my s Pavlem se přesouváme na hotel a po zásadním sporu zda sprcha či pivo volíme sprchu. Pivo nikde v dohledu není, tak nakonec musíme až do centra, autobusem jako místní domorodci. Dáváme si na oběd rybu (pravda vypadala spíš jako kráva, rybu už nemůžu ani vidět) a pět Itaipav (až tak hluboko jsme klesli!) a vděčně míříme zpátky

Pokud výše uvedené řádky vyzněly nějak negativně vzhledem k Maxovi či té cestovce, tak to nebyl úplně záměr. My jsme s Pavlem opravdu chtěli adventure zážitek a taky jsme ho dostali. Max je fajn kluk a opravdu se vyzná, jen mu chybí trocha zodpovědnosti a naše spolucestující mu taky nepřidala. V každém případě uplynulých pět dní patřilo k mým nejsilnějším zážitkům, a i přesto že jsem celý poštípaný, pokousaný a pořezaný, nelituju ani minuty co jsem tam strávil. Nicméně i civilizace má své výhody, a tak si teď jdu dát sprchu a poté vychlazené pivko ;).