Museum Sinsheim - 1. část

Po cestě přes Německo po dálnici A6 se kousek před Mannheimem těsně vedle dálnice majestátně vyjímají dva technické skvosty, nadzvuková dopravní letadla Tu-144 a Concorde. To jsou hlavní taháky Technického muzea Sinsheim, ovšem k vidění je tam toho mnohem více. Jednoho krásného (až moc) letního dne jsme se po dlouhých odkladech konečně odhodlali, abychom muzeum prozkoumali zblízka. (22.7.2006)

Z Prahy je do Sinsheimu cca 550 km vesměs po dálnici, a to se i s bodovým systémem dá zvládnout za nějakých pět hodin. Přesto skloubit takovouhle cestu, celodenní návštěvu muzea a cestu zpět do jednoho dne je velmi náročný úkol. Nám se ovšem poštěstilo ubytovat se u jedné naší známe v Karlsruhe (zdravím paní Evo), takže jsme se hezky najedli a vyspali pěkně v peřinách a druhý den vyrazili do Sinsheimu, vzdáleného od Karlsruhe směšných 60 km. A že návštěva muzea zabere celý den, to se můžete vsadit - chvíli jsme ještě laškovali s myšlenkou navštívit sesterské muzeum v nedalekém Speyeru, ale nakonec jsme taktak stihli odejít před zavíračkou (muzeum je otevřeno od 9ti do 18ti hodin).

Hned za bránou se tyčí několik velmi atraktivních upoutávek. Už jen ztvárnění názvu muzea s Canadairem v popředí si zaslouží pochvalu. Ze všeho čiší snaha na první pohled zaujmout a přitáhnout tak co nejvíce lidí (a peněz), což jde trochu na úkor historické věrnosti a jindy tak pověstnému německému smyslu pro preciznost a detail. Tohle se ostatně táhne celým muzeem, ovšem je třeba mít na paměti že Sinsheim je opravdu čistě komerční záležitost a tak lze leccos překousnout. Určitě to stojí za to, stejně jako 12€ vstupného. Vstupenka povoluje dva vstupy do každého z komplexů, takže si můžete volně odskočit na oběd do blízké restaurace - nebo jako my na parkoviště do auta. Pokud si trochu připlatíte (tuším na 16€), můžete navštívit i místní I-Max, který má podobný program jako v I-Max v Praze; akorát nevím jak se to dá v jednom dni všechno stihnout.

Vchod do muzea hlídá Canadair - to asi kdyby náhodou začalo hořet

Z vystavených letadel ve vstupní prostoře muzea mě zaujal - samozřejmě kromě již dříve zmíněných dopraváků - i jeden z překvapivě poměrně častých kousků původem z bývalého Československa - cvičný proudový letoun L-39 Albatros. Hlavně pozdějším průchodem halou věnovanou německé armádě 2. sv. války se nemůžete ubránit dojmu, že čs. zbrojní průmysl vyzbrojil půlku německé armády.

L-39 v pozici letícího střelce

Venku toho je ještě spousta, ale jelikož už nám otevřeli první halu, vydali jsme se dovnitř abychom si ušetřili nával (a abychom se potom hezky propekli při procházení zbytku venkovní expozice za pravého poledne). Haly v muzeu jsou v zásadě dvě, ale jsou to spíše takové komplexy několika hal spojených k sobě; v každé z dílčích "hal" je - či spíš asi mělo být - zpracováno jedno z témat, ovšem opět se zde projevuje snaha narvat co nejvíc exponátů ("když už to máme tak šup sem s tím") bez ohledů na nějaký ten tematický koncept. Tak třeba nad výbavou AfrikaKorpsu patroluje proudový D.H. Venom a kousek dále stojí Jeep, ve kterém se proháněli američtí generálové v 60.létech po poraženém Německu - ale vezměme to hezky popořadě.

Těsně za vchodem do prvního komplexu jsou seřazeny exponáty mající reprezentovat "americký" styl života - American Dreamcars, neboli americké křižníky silnic. V nich se proháněl po amerických dálnicích Elvis (a taky JFK, že) v době, kdy o ropné krizi nikdo ani v nejhorších snech neuvažoval a spotřeba 20l/100km představovala vrchol úspornosti. Zastoupeny jsou ovšem i starší předválečné ročníky, je zde i pár dragsterů a také několik vyleštěných Harleyů.

Chlouba Ameriky, legendární Harley Davidson

Vyleštěnou nádheru a zářivé barvy amerického snu střídají pouští a větrem ošlehané pozůstatky výbavy kdysi mocného AfrikaKorpsu a jeho protivníků. Konečně jsem tady naživo viděl i Bren Carrier - "obrněný" transportér, který získal jméno po své hlavní výzbroji; kulometu Bren, původem z Brna. Na pouštní výbavu pak plynule navazuje i další technika z druhé světové války a "těsně kolem", seřazená v další hale. Na ní jsou pak zavěšena různá letadla všech možných válčících i už nebo ještě mírových stran či jejich více či méně vydařené repliky, např. u Ju-88 je původní jen ocas a celkově se exponát dá nazvat "replikou" jen za hodně špatného osvětlení. Ovšem jsou zde zastoupeny i podstatně podařenější exponáty, například fascinující vrak Ju-87 "Stuka" vytažený ze dna Středozemního moře (na světě už prý existují jen tři Ju-87 a tohle je jedna z nich). Z ochozu pod stropem pak vede točité schodiště přímo do útrob Canadaira zavěšeného nad vchodem, takže následovala první expedice do útrob letadla.

Ju-87 Stuka po několikaletém pobytu na dně Středozemního moře

 V Canadairu už bylo celkem horko, takže jsme se rádi vrátili do haly. Navíc se na můj vkus až příliš hýbal, i když vydržel na stojanu až do konce naší návštěvy. Zbytek haly obsahoval celkem imponující sbírku německých tanků a samohybných děl ze druhé svět. války, doplněný - bůhvíproč - sadou traktorů a buldozerů. Také hala obsahovala asi nejvíce exponátů, které se nedají nazvat jinak než jako "pouťové atrakce". Jsou to vlastně historické exponáty s nemalou hodnotou, které se za mírný poplatek (většinou 1€) dají rozhýbat/rozehrát/rozběhat/roz(bít). Někdy je to celkem zajímavé, ale když už potřetí zahrají velké varhany tutéž melodii tak že padá strop, trochu to leze na mozek. A to prý před rokem to ještě bylo zadarmo, takže hrály co pět minut (teď už si každý to ojro kapánek rozmyslí).

Na konci haly jsme po menším hledání našli výstup na venkovní expozici pozemní bojové techniky, sluníčko už začalo připalovat, takže vše bylo dokonale připraveno na naši návštěvu. Ale o tom až příště.

Všechny fotografie z návštěvy muzea najdete v online albu.