Lake Manyara

Ve středu nás čekal poslední z naplánovaných národních parků - NP Lake Manyara. Nejdřív jsme ale museli vyřešit problém, který se nad námi vznášel už od příletu - cesta zpátky domů přes Katar byla stále blokovaná a nic nenasvědčovalo tomu, že by se to v dohledné době mělo změnit. Nabídku aerolinek na přebookování na pozdější termín jsme s díky zavrhli, a začlo horečné hledání alternativních tras návratu. Letenky do Evropy mimo Perský záliv ale mizely závratnou rychlostí a ty které zbývaly stály nesmysl... no, nakonec nás zachránily British Airways a přímý let Nairobi –> Londýn. Sice až za devět dní od původně plánovaného odletu, ale co už...

S letenkami částečně vyřešenými (finálně se mi je povedlo zaplatit až po návratu z parku) jsme se mohli věnovat zábavnějším zážitkům. NP Lake Manyara je menší park, proslulý zejména četnými tlupami opic a stády žiraf - a obého se nám dostalo v míře vrchovaté. Naopak moje očekávání ohledně spoust vodního ptactva bylo poněkud zklamáno, i když jezero je fakt velké a určitě tam hnízdí spousta ptáků - jen nám se nějak vyhýbali. Park je v příhodné poloze k ostatním dvěma co jsme navštívili (to byl ostatně hlavní důvod, proč jsme ho zařadili do programu) a vedle nich je tak trochu Popelka; tím pádem je tam ale zdaleka nejméně lidí a rozhodně má svoje kouzlo.

Asi nejčetnějším druhem v parku jsou paviáni, jejichž tlupy potkáte doslova na každém kroku. A s jednou jsme se měli tu čest seznámit poměrně zblízka a tak říkajíc tête-à-tête; Zakovi se totiž nepovedlo sehnat v Karatu náhradní baterku, a i přes ujišťování "all right - I won't switch off the engine" přesně tohle hned u třetí či čtvrté zastávky udělal, právě kousek od zmiňované tlupy. Tentokrát žádný záchranný jeep nejel, takže chtě nechtě mužská část osádky naskákala do bahna a přiměla naši Toyotu několika šťouchy přeci jen nastartovat (díkybohu za atmosférický diesel). Paviáni naštěstí měli dost zábavy mezi sebou, tak nás nechali na pokoji; a slon se na nás přišel podívat, až když už jsme zase bezpečně jeli dál. Tuhle zábavu jsme si pak ještě jednou či dvakrát zopakovali, ale vesměs už Zak buď nechal motor běžet, nebo parkoval z kopce - prostě Hakuna matata!