NP Tarangire

Po přenocování v (celkem luxusní) Arusha Planet Lodge nás vyzvedl náš průvodce Zak v pravověrném teréňáku (Toyota LandCruiser, ale plnotučná verze - ne ty navoněné plechovky co se prodávají v Evropě) a po doplacení zbytku ceny v centrále Serengheti Smile vyrážíme směr NP Tarangire. Je to přes 100km, takže zatím střechu necháváme zataženou a po okolí koukáme jen tak z oken.

Před branou národního parku je lehká fronta, ale Zak nás jí hravě protáhnul a hned kousek za branou jsme narazili na naši první lvici; pravda, měla "GPS obojek" a stálo kolem ní mraky aut, takže jen díky dlouhému objektivu (secondhand Olympus M.Zuiko 100-400) se mi povedlo něco málo vyfotit. No, po chvilce poposouvání a hledání lepšího stanoviště raději vyrážíme dál, tady je přeci jen více lidí než zvířat - a proto jsme sem nepřijeli.

NP Tarangire se naštěstí rozkládá na skoro 3000 km², takže po chvilce mizíme od lidí a můžeme obdivovat žirafy, prasata, impaly, zebry, vodušky, opice a spoustu dalších zástupců místní fauny. Hlavní atrakcí Tarangire jsou ale nespočetná stáda slonů - vidíme slony malé, velké, černé, hnědé, v početných rodinách i samce samotáře. Sloni se nás vůbec nebojí, resp. poklidně nás ignorují - stejně jako většina ostatních zvířat. Velké zelené plechovky na kolech jsou evidentně součástí jejich každodenního života, ale vystupovat z auta není radno - když jsme málem zapadli do bahna kvůli lepšímu výhledu na želvu, málem jsme museli tlačit a nebylo by to nic příjemného (to jsme ještě nevěděli, co nás čeká v dalších dnech). Zak naštěstí s přehledem zkušeného řidiče (a velkou mírou bezohlednosti k autu) z propadliny nakonec vyjel a po pikniku nad řekou a dalších slonech jsme si mohli odškrtnout první národní park. Následoval kratší přesun do města Karatu, kde bude naše základna na další tři dny.